Vyprávím druhákům o lidické tragédii. Stojíme v zámeckých zahradách u „naší“ Lidické hrušně a já jim říkám o těch osmdesáti dětech, které v červnu 1942 doplatily na rozhodnutí dospěláků. Druháci poslouchají, oči navrch hlavy. Kdesi v davu nějaký chlapeček cosi zažbleptá, jiný ho ostře okřikne: „Buď zticha, poslouchám!“

                Nasypeme dětem do dlaní cibulky. Asi jich nebude přesně osmdesát, ale to nevadí; na jaře, bude-li nám přáno, obklopí Lidickou hrušeň svými bílými květy. Sněženky – symbol nevinnosti, čistoty a pokory, ale také odolnosti a tiché síly. Vždyť který jiný kvítek dokáže kvést i navzdory sněhové pokrývce?

                Prostor kolem Lidické hrušně je osázený. Odteď už je to jen na zámeckém zahradníkovi a na přírodě.